24. 11. 12
Další týden, který byl ve znamení především práce v kanceláři, několika drobných překvapení a radostných okamžiků, je za námi. Vzhledem k tomu, že tento týden také vůbec nepršelo a teplota vzduchu se v odpoledních hodinách vyšplhala výše než obvykle, usoudili jsme, že právě začalo námi očekávané léto. Začali jsme tedy postupně se sušením našeho provlhlého oblečení, knížek a dalších věcí. Nyní mohu tedy konečně říci, že mám všechny věci pěkně prosušené a z mé nové poličky opět uložené do kufru, kde je přeci jenom o trochu větší sucho.
Překvapení, která nás tento týden čekala, se odehrávala především v noci nebo brzy ráno, tedy tehdy, když jsme nic netušíce spali v posteli. Totiž naši milí sousedé se nejspíše rozhodli, že budou chovat své nové dva kohouty na balkoně našeho pavlačového domu. Takže každý den přibližně o půl šesté ráno začali mezi sebou soutěžit, který z nich má pronikavější hlas. Přibližně v minutovém intervalu se jejich kokrhání rozechvělo mezi stěnami našeho dvora. Pro nás z toho tedy neplynulo nic jiného, než že jsme měli o budíček postaráno. Jelikož měli své místečko přímo nad naším bytem, měli jsme pocit, jako by stáli vedle naší postele. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, že jejich ranní ,,zpěv“ nás dováděl přímo k šílenství. Dnešním dnem ale jejich kokrhání ustalo, takže asi tušíme, jaký byl jejich osud. Zítra je totiž neděle, takže budou mít naši sousedé pravděpodobně nějaký sváteční oběd.
Další nemilé překvapení, které nás pro změnu čekalo uprostřed noci, bylo urputné dobývání se některým z našich sousedů do dvora našeho pavlačového domu. Někteří sousedé si totiž tento týden vyráželi do místních barů a hospod častěji než obvykle, aniž by přemýšleli nad tím, že uprostřed noci bývají hlavní dveře do dvora zamčeny. Když se tedy vraceli z nočních obchůzek, samozřejmě bez klíčů, bouchali na plechové dveře tak dlouho, dokud to někdo nevydržel a nešel jim otevřít. Opravdu nepříjemný pocit, když uprostřed noci někdo bouchá kamenem do plechových dveří celou věčnost.
Tento týden byl ale také zároveň časem postupného zabydlování se, protože nám konečně přišel dlouho očekávaný nábytek. Oslavili jsme to společně první velkou večeří u stolu. Připadali jsme si, jako králové. Rozsvítili jsme svíčky, prostřeli stůl a oddávali se hostině, kterou jsme připravili z místních produktů. Dýňová polévka, pomazánka z avokáda, těstovinový salát se zeleninou a nakonec ananasovo-banánové smoothie. Pohádka.
Ovšem nejradostnější událostí tohoto týdne, byl zázrak zvaný VODA. Ještě nikdy jsem neměla takovouhle radost z obyčejné vody. Když jsme spatřili tuto životodárnou tekutinu, jak crčí z našeho kohoutku, skákali jsme radostí až ke stropu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl to zázrak. Než jsme se ale stihly vzpamatovat, kohoutek zaklokotal, a bylo po vodě. Začali jsme ale znovu věřit, že voda se v našich vodovodních trubkách opět rozproudí a znovu vykouzlí na našich tvářích úsměv. Protože zázraky se nedějí pouze o Vánocích.