29. 1. 2013
Pokaždé, když jsme cestovali do Nairobi, jsme obdivovali výhledy na Velkou příkopovou propadlinu, její útesy, jezera a také krátery. Je až skoro neuvěřitelné, jak za miliony let dokáže příroda vytvořit tak nadpozemskou krajinu jako je právě Velká příkopová propadlina. Jedním z nejúchvatnějších úkazů, který se před námi vždy rozprostřel a ke kterému jsme pokaždé s údivem vzhlíželi, byl mysteriózní kráter Longonot.
Tento několik set metrů vysoký kráter, který vyčnívá z okolní krajiny jako přírodní pyramida, nás vždy jakoby vyzýval ke svému zdolání. A právě během několika dní volna, které jsme si s mými přáteli vzali, abychom trochu procestovali zemi, jsme se vydali vstříc samotnému vrcholu kráteru Longonot.
Oprášili jsme tedy své ,,pohorky“, které ležely celé měsíce někde v koutě, připravili spoustu vody na osvěžení, a vyrazili. Ve svém průvodci jsem se dočetla, že rozmanitou zvěřenou kráteru jsou mimo jiné také různé druhy hadů či samotní buvoli. Trochu jsem znejistěla, protože jsme v naší výbavě neměli ani hadí protijed, ani střelnou zbraň. Naštěstí jsme ale žádná, pro nás nebezpečná, zvířata nepotkali. Cesta byla téměř liduprázdná a my jsme si připadali, jako by celý kráter patřil jenom nám.
Stoupali jsme po neuvěřitelně prašné cestě a čím blíž jsme byli vrcholu, tím víc byla cesta strmější. Postupně se tak náš interval krátkých odpočinkových přestávek zkracoval, až jsme v závěrečné fázi zastavovali každých deset metrů. Naštěstí ale cesta nebyla až tak dlouhá a my jsme po necelých dvou hodinách dosáhli svého cíle.
A skutečně. Před námi se otevřela úžasná podívaná na květenou obrostlou kalderu kráteru a všude kolem nás byla jen Velká příkopová propadlina se svým nedalekým jezerem Naivasha. Můj geografický sen se naplnil. S úžasem jsem stála na strmém útesu a obdivovala tuto přírodní scenérii s takovým zaujetím, s jakým si nás, bělochy, prohlížejí místní děti. Byla to dech beroucí podívaná a mě pohltilo obrovské štěstí a radost. Štěstí z toho, že mohu být na tak skvělém místě se skvělými lidmi a radost z nesmírně jedinečného okamžiku.
Když jsme se trochu vydýchali, rozhodli jsme se pokračovat po obvodu kráteru, kde se naskýtaly pohledy do různých stran krajiny. Nemohla jsem uvěřit, že tento vulkán byl aktivní ještě v 19. století. Protože slunce neuvěřitelně pálilo a štěrkovitá úzká cesta byla rozehřátá jako pětník, měla jsem pocit, jakoby to teplo, které jsme pociťovali, vycházelo přímo z nitra vulkánu. Longonot ale působil neuvěřitelně poklidným dojmem a nezdálo se, že by zrovna hodlal explodovat.
Chvíli jsme se ještě procházeli po strmých hřebenech kráteru, ale protože celý jeho obvod měřil neuvěřitelných sedm kilometrů, vrátili jsme se stejnou cestou nazpět. Nakonec jsme ještě zachytili několik málo pohledů do krajiny do svých pamětí a pak už zbývala pouze cesta zpět.
Máme tak za sebou další den plný překrásných pohledů, pocitů překonání sebe sama a úžasných chvil na jedinečných místech. Díky za to!
