28. 10. 2012
Měli jsme za sebou nesčetné množství schůzek, mnoho prezentací projektu a potřásání rukou. Další týden byl za námi a čekal nás volný víkend. Protože jsme ale nechtěly trávit volný čas v útrobách našeho studeného bytu, naplánovaly jsme, že se podíváme k Thomsonovu vodopádu. Samozřejmě, že jsme nikdy předtím neměly o této přírodní atraktivitě ani zdání. Naše keňská kamarádka a zároveň členka našeho týmu, Caroline, nám však toto místo pro strávení sobotního odpoledne přímo vybrala. Věděly jsme, že strávíme většinu času na cestě, i tak nás ale poznání dalšího kousku Keni nesmírně lákalo.
Ráno jsme si trochu přivstaly a vydaly se na stanici místní hromadné dopravy. Já a další dvě odvážné duše našeho týmu. Místní hromadná doprava je tvořena především mikrobusy, zvanými matatu. Jedná se o dvanácti až šestnácti místné vozidlo, do kterého se ale v případě potřeby vejde třeba i pětadvacet osob (dle mé zkušenosti, nevylučuji ale i větší počet). Na stanicích těchto nezaměnitelných přepravních prostředků nenalezneme jízdní řád, matatu prostě vyjíždí, až když je plně obsazené. Počkaly jsme tedy, až se naše matatu zaplní cestujícími, a vyrazily jsme směr Nakuru. Tam jsme podle instrukcí Caroline přesedly na linku, mířící do Nyahururu, představily se novým cestujícím, a pokračovaly v cestě. Zbylo na mě místo vedle mladé maminky, chlácholící malé dítě. ,,Ó jéje, to bude určitě celou cestu brečet,“ říkala jsem si. K mému překvapení bylo ale dítě nezvykle klidné a bedlivě si mě prohlíželo, protože nejspíš za svůj krátký život žádného podivně bílého člověka nevidělo. Netrvalo dlouho a žena začala své dítě kojit. Člověk je z Evropy zvyklý, že některé věci jsou na veřejnosti, a zvlášť v dopravních prostředcích, prakticky nepřípustné. Pokusila jsem se tedy odvrátit zrak, abych jim umožnila alespoň trochu soukromí. Pro ostatní spolucestující to však byla očividně běžná záležitost. Když mě ale žena po chvíli požádala, zda bych jí dítě nemohla držet, protože na něj u okénka svítí slunce, veškeré zábrany opadly a zbytek cesty jsme si povídaly. Krom toho, že jsem se dozvěděla všechno o její rodině a systému mateřské dovolené v Keni, vyměnily jsme si telefonní čísla a byla jsem společně se svými kamarádkami pozvána k ní domů v Nakuru. Protože se během cesty naše matatu zcela vyprázdnilo, přesedly jsme do dalšího, které bylo o trochu plnější, abychom nemusely příliš dlouho čekat. Netrvalo dlouho a do našeho vozidla nastoupila další maminka s dítětem, která bez optání položila své dítě do náručí mé kamarádky Janji, a pokračovala dál do vozu. Žádné zábrany, žádné starosti. Afrika je prostě jedna velká rodina. Janje tedy nezbylo nic jiného, než se zbytek cesty o dítě starat. Prostě takový babysitting, aby nám cesta nebyla dlouhá. Během jízdy se naše matatu začalo rychle zaplňovat, a za chvíli jsme připomínali namačkané sardinky v plechovce. V jednu chvíli se už lidé museli postavit a zůstat překlonění nad sedícími cestujícími. Ti, kteří však neměli takové štěstí, vyčuhovali z otevřených dveří. Nikdo si ale nestěžoval. Všichni byli milí, vstřícní a usměvaví.
Po dlouhých, ale nepochybně zajímavých čtyřech hodinách, jsme dorazili na místo. Jakmile jsme ale zaplatily vstupné, sesypali se na nás pomalovaní členové kmene Kikujů, oděni ve svém zdobeném oblečení, a než jsme se nadály, byla fotka s nimi na světě. Co se dělo potom, je snad asi každému jasné. Protože naše barva pleti hovoří za vše, snažili se z nás vymámit co nejvíce peněz. Nakonec jsme to ale uhrály na přispění několika šilinků a uháněly jsme pryč. Konečně se před námi odkryl Thomsonův vodopád. Caroline sice říkala, že je to docela pěkné místo, ale takovouhle nádheru jsem opravdu nečekala. Před námi se tyčil obrovský bělostný vodopád, kolem něhož se zmítaly malé jiskřičky vodních kapek. Všude kolem se rozprostírala zelená vegetace a celou scenérii doplňovaly tmavé obří balvany na dně divoké řeky. Chvílemi jsem si připadala jako v ráji. Pokračovali jsme dál, po schůdkách dolů, až jsme stanuly na samém úpatí vodopádu. Při pohledu vzhůru na hučící padající masu vody a strmé útesy, jež jí obemykaly, se na chvíli zastavil čas. Byla to neuvěřitelně překrásná hříčka přírody. Než jsme se stačily rozkoukat, byly jsme všichni ze stoupající páry a neviditelných kapek vody úplně mokří. Mokří, ale šťastní. Něco tak nádherného se nevidí každý den. Vystoupali jsme kamennou stezkou zpět nahoru, trochu se porozhlédly kolem, a vydaly se pomalu na cestu zpět, abychom dorazily v nějakou příznivou hodinu.
Než jsme ale stačily dojít do centra města na stanici matatu, spustil se prudký liják. Konečně se projevilo období dešťů. Opět ale ve chvíli, kdy jsme to nejméně potřebovali. Než jsme stihly dojít několik desítek metrů, byly jsme mokří asi tak, jako když vytáhnete prádlo z pračky. V botách nám čvachtalo a kalhoty se lepily na nohy. Naštěstí si nás ale všimlo projíždějící matatu a nabralo nás do své kabiny. Zpáteční cesta tedy už tak veselá nebyla. Voda nám v botách vychladla a oblečení si drželo svoji vlhkost a studilo. I tak ale výprava k Thomsonovu vodopádu stála za to.