11. 11. 2012
První týden příprav na mapování v terénu je za námi. Mám pocit, že moje myšlenky se budou za chvíli skládat z čtverečků, obdélníků a linek. Po příjezdu našeho odborníka z Humanitarian OpenStreetMap Team, který nás mimo jiné také školil ve Francii, nám poněkud stoupla pracovní morálka. Naše představy o mapování dostávaly nový a jasnější rozměr a pomalu jsme začali uvažovat, na jakou oblast se zaměříme jako první. Protože sídlíme v Molu a kromě jiného nastaly menší komplikace s financováním našich pracovních cest, k mapování se tedy přímo nabízelo toto území. Po zhlédnutí satelitních snímků, jejichž kvalita však byla velmi špatná, jsme ale museli tuto myšlenku prozatím zamítnout.
Změnili jsme tedy plány a zaměřili jsme se na oblast Baringa, která leží severně od Mola. Abychom mohli vyrazit do terénu s našimi GPS a dalším vybavením, potřebovali jsme nejprve připravit základní mapy. Naše práce tedy spočívala v tom, že jsme si stáhli satelitní snímky a stručně řečeno, začali jsme digitalizovat objekty.
Dávali jsme tedy ,,život“ čtverečkům, obdélníkům a linkám, aby se z nich pod našima rukama mohly stát domy, pole, lesy a cesty. Prostě taková zábavná hra pro dospělé. Ale věřte mi, že po několika dnech strávených takovýmto ,,kreslením“ si člověk začne připadat trochu jako cvičená opice.
No nicméně mapy jsou více méně připraveny a v pondělí vyrážíme poprvé na mapování do terénu. Konečně. Všichni se neuvěřitelně těšíme, až za námi bude vidět kus práce a vykročíme celí natěšení s našimi GPS, pracovními mapami a dalším vybavením do terénu. Alespoň podle satelitních snímků připomíná oblast Baringo pustou savanu rudého zbarvení, takže se možná konečně trochu ohřejeme. Naše domácí Molo se svou nadmořskou výškou 2500 m n. m. lze totiž přirovnat spíše k ledničce uprostřed Afriky.
Nejprve tedy nějaký meeting s místními představiteli a úředníky, prezentace projektu, a pak už ,,jen“ práce na mapování v terénu. Protože území Baringa čelí také často záplavám, budeme se zaměřovat na mapování města Marigat a záplavového území řek. Získaná data a mapy budou moci pomoci při případném krizovém řízení a samozřejmě budou také užitečným materiálem pro místní autority, organizace a další představitele, působící v této oblasti. Zároveň mají získaná data napomoci menším i větším mezinárodním organizacím při zajišťování humanitární pomoci a dalším projektům. Protože naše působení je tu ale pouhých šest měsíců, je asi zřejmé, že nemůžeme zmapovat celou Keňu.
Projekt je tedy koncipován tak, že budeme poskytovat školení členům místních organizací, představitelům distriktů a měst, aby i po našem odjezdu dokázali mapy neustále obnovovat, doplňovat a rozšiřovat o nová území. Taková je alespoň přibližná představa.
Už ale tady, tedy na samotném začátku, jsme narazili na menší kulturní háček. Byli jsme proškoleni na to, abychom předávali naše dovednosti dál, aby jejich ovládání místními lidmi mohlo přispět k lepší informovanosti a zkvalitnění práce místních autorit, které mají možnost leckteré věci změnit.
Plán byl tedy takový, že budeme poskytovat zdarma školení, aby místní představitelé a organizace získali dovednosti, jak mapy a informace obnovovat a zároveň sdílet. To se samo o sobě zdá být z naší strany poměrně úctyhodný krok. Za jakákoli podobná školení v Evropě musíme platit nemalé peníze. To ale v tomto případě nestačí. Tady je prostě zvykem, že pokud chcete někomu poskytnout školení a zároveň někoho ,,okrást“ o jeho drahocenný čas, musíte platit vy jemu.
Takže když chcete pro někoho něco udělat a dát mu šanci se rozvíjet a být lepší, musíte mu zajistit kapesné a při nejmenším nějaký pořádný oběd. A to nemluvě o tom, že pro většinu představitelů měst a oblastí jsou meetingy a školení součástí jejich práce. Proč si ale neříct o nemalé peníze, když vám někdo z bohaté EVROPY nabízí školení? Zřejmě si tato země a lidé rychle zvykli, že jim někdo něco neustále dává a poskytuje, aniž by museli přiložit ruku k dílu.
Byli jsme tedy touto místní zvyklostí nemile překvapeni. Takovýto systém nemá přece žádný smysl a už vůbec nevede k nějakému trvalému rozvoji. Tato země přece nemůže jenom čekat na to, až ji někdo spasí. Snažit se musí oni sami. My jim můžeme pomoci jenom na chvíli, ale pak už se musejí postavit sami na nohy. Taková je realita. Je těžké jejich zavedenému systému vůbec uvěřit, natož porozumět. Tohle je prostě Afrika. Některé věci se prostě musí přijmout takové, jaké jsou.
Ale zpět k naší práci. Po zjištění těchto nemilých okolností nás tedy začaly napadat otázky, jak bude naše školení možné uskutečnit a jak budeme moci všechny účastníky z našeho poměrně limitovaného rozpočtu zaplatit. Pokud bychom totiž nemohli školení zrealizovat, po našem odjezdu by nikdo nemohl naše mapy a informace obnovovat a doplňovat a tudíž by se celý projekt stal neudržitelným a bezúčelným. Zůstal by z něj pouhý záblesk snahy, která by zanikla v moři takových podobných projektů. To samozřejmě nechceme. Naší a možná i naivní představou je, že se najdou organizace a lidi, kteří budou v naší práci dál pokračovat a myšlenka projektu bude tak moci být uskutečňována i bez nás.
Tak by to ostatně mělo fungovat u každého projektu. Není umění tady nějakou práci jenom začít a rozjet. Důležité je, aby byl hlavní smysl naplňován dlouhodobě i bez nás, aby tak byl splněn hlavní účel. Nám tedy nezbude nic jiného, než naleznout nějakou cestu, jak cíle tohoto projektu dosáhnout, aby naše půlroční práce tady nebyla vniveč. V pondělí nás tedy čeká výběrové řízení dobrovolníků, kteří se budou spolu s námi věnovat mapování Marigatu. Doufejme tedy, že to budou nadějní motivovaní lidé, jejichž jediným zájmem nebude pouze vidina kapesného od bělochů z Evropy.