19. 10. 2012
Následující týden jsme trávili v prostředí hlavního města Keni – Nairobi. Týden byl ve znamení meetingů a seznamování se potenciálními partnery, kterým jsme prezentovali projekt a snažili se navázat kontakty pro budoucí spolupráci. Nezbytným záměrem naší cesty bylo také bližší seznámení se s městem pro lepší orientaci. Nejprve jsme začali pozvolna návštěvami obchodních center, které se mohou rovnat těm evropským (a to i cenově), a dalších posh míst, která jsou dostupná jen nejbohatší vrstvě obyvatel nebo cizincům. Záhy jsme se ale podívali i do centra města. Nairobi je poměrně moderní město, které v sobě skýtá i nemalé množství věžáků, nebo chcete-li mrakodrapů. Až na asfaltové cesty a větší množství lidí se ale příliš neliší od venkova. Neuvěřitelný mumraj, lidé překřikující se mezi sebou, prodavačky posedávající na zemi s dětmi na zádech a k tomu všemu všudypřítomný zápach z aut. Chvílemi má člověk pocit, že je těmi výfukovými plyny přímo přiotráven. A přejít silnici? To je opravdu adrenalinový zážitek. Ačkoli je ale Nairobi vyhlášené svými zlodějíčky, navrátili jsme se se všemi svými cennostmi zpět do hotelu.
Při jednom setkání s partnery jsme dostali příležitost podívat se do jednoho z největších slumů na světě. Kibera je slum ležící v jižní části města Nairobi a čítající přibližně půl milionu obyvatel. Ve skutečnosti ale nikdo přesné číslo nezná. Ocitli jsme se na vyvýšeném bodě, kde místo protíná železniční trať směřující do Kampaly. Výhled to byl přímo dechberoucí. Popsat pocity, které člověk vnímá, když vidí lidi žijící na pokraji chudoby, snad ani nelze. Malinké budky stlučené z rezatých plechů, hliněné podlahy, špinavé zásobníky s vodou a lidé odění v otrhaném oblečení. Při procházení těmito místy mě přímo mrazilo. Marnost a beznaděj. To jsem pociťovala. Podařilo se mi pořídit několik snímků mým malým foťákem, ale musela jsem se hodně přemlouvat. Přišlo mi to nadmíru nevhodné. Zvědavost mi ale nedala. Obyvatelé Kibery ale vypadali poměrně spokojeně a většina z nich ani nevypadala, že je jejich tíživá životní situace nějak trápí. Jak jim tedy máme my, kteří jsme měli štěstí a narodili se na bohatším konci planety, pomoci? A máme se vůbec pokoušet něco měnit, i když nám nejsou jejich životní podmínky lhostejné? 
