30. 12. 2012
Komunikace. Základní dovednost lidské společnosti, díky níž můžeme s ostatními sdílet své myšlenky, pocity, názory a zároveň naslouchat druhým. Ne ale všude spolu komunikují lidé podle stejných vzorců. Ne pokaždé jsme s lidmi napojeni na stejný komunikační kanál. A ne vždy je komunikovat snadné. Zvláště v cizí zemi a v jiné řeči. Občas dochází k menším či větším komunikačním šumům a nedorozuměním. Už na našem školení ve Francii, kde jsme se připravovali na půlroční působení v Keni, jsme se učili, že není důležité, co je vyřčeno, nýbrž co je porozuměno. Tady jsme se o tom ne jednou přesvědčili. Snadná komunikace zkrátka není samozřejmostí, zvlášť když jste v cizí zemi, na jiném kontinentě, na opačné polokouli.
Komunikace byl zásadní problém, který nás provázel již od samého začátku naší spolupráce s představiteli jednoho z distriktů Keni, kde jsme hodlali uskutečnit svá mapování. Už na úplně první schůzce s některými zástupci Njora nám bylo jasné, že naše spolupráce bude čelit několika překážkám, mezi nimiž bude i jazyková bariéra. V Keni je oficiálním úředním jazykem angličtina. Logicky tedy očekáváme, že minimálně úředníci a státní příslušníci budou s námi hovořit jazykem britských kolonialistů. Ani to ale není v Keni vždy samozřejmé. Na naší první schůzce byla dorozumívacím jazykem svahilština. Jakmile na nás tedy spustili tuto ,,hatmatilku“ a ani přes naše prosby nehodlali představitelé Njora přepnout do angličtiny, naše sebejistota se vypařila jako pára nad hrncem. Naštěstí jsme měli s sebou ještě naše domácí dobrovolníky, kteří se tedy pustili do konverzace místo nás.
Ostatní schůzky a jednání probíhaly v podobném duchu komunikačního šumu. Organizovali jsme meetingy, na které nakonec nikdo nepřišel, anebo jsme se sešli jenom proto, abychom domluvili, kdy zorganizujeme další setkání a nějakou diskuzi. Chodili jsme ode dveří ke dveřím a opakovali smysl našeho působení v Keni, jako cvičené opičky. Když jsme ale spustili svoji řeč o open-source technologiích a sdílení informací napříč humanitárními organizacemi a představiteli oblastí, zděšené obličeje našich posluchačů hovořily za vše. Přehazovali si nás tedy do vedlejších kanceláří jako horký brambor s nadějí, že jim dáme konečně pokoj. Slovo vzdát se však pro nás neexistuje. Jednou jsme tu pro to, abychom dosáhli určitého cíle, a pokud není náš projekt pochopen, musíme zapojit všechnu svojí energii a empatii k tomu, aby bylo smyslu naší práce tady porozuměno.
Smyslem projektu, kterému se věnujeme, je využití a rozšíření nových technologií, které napomohou k lepšímu sdílení informací především v případě, kdy zemi postihne nějaká krizová situace jako například záplavy, zemětřesení, vlna tsunami nebo také případné nepokoje či občanské války. V takových případech by tyto země mohly být lépe připraveny díky existujícím mapám, do kterých každý může přispívat a zároveň jsou dostupné komukoli (OpenStreetMap) a dále díky databázi (Sahana Eden), kde jsou opět pro kohokoli aktuální informace o nemocnicích, školách, humanitárních organizacích či jejich projektech. Rozšíření využívání těchto platform je jedním z našich cílů, kterých hodláme dosáhnout také díky školením, které organizujeme pro dobrovolníky z místních humanitárních organizací či pro zájemce z představitelů oblastních celků.
Nikomu však nic nevnucujeme, a už vůbec nehodnotíme, co je podle nás dobře a co špatně. Nabízíme pouze nové možnosti a chceme být především vyslechnuti a pochopeni. Ostatně to, co tu děláme, je především ku prospěchu místních lidí. Zatím se nám ale nestalo, že by před námi někdo zavřel dveře.
Po několika nepodařených pokusech o vysvětlení naší práce v této zapadlé oblasti Keni, jsme však dosáhli svého. Konečně byl smysl našeho projektu pochopen a úředníci uznali, že z práce, kterou tu hodláme uskutečnit, budou čerpat především oni sami.
Zbývalo tedy ,,jediné“. Vybrat dobrovolníky a zorganizovat mapování v terénu, během kterého by probíhalo zároveň školení, jak používat GPS, Data Logger a jak přispívat do OpenStreetMap. Nečekali jsme ale, že to bude pro nás další začátek nové vysilující kapitoly našeho příběhu.
Telefonicky jsme tedy domluvili s jedním z představitelů Njora, že bychom byli rádi, kdyby pozvali zájemce, kteří by se mohli účastnit našeho několikadenního tréninku. Protože můžeme během jednoho školení zaučit pouze několik jedinců, chtěli jsme nejprve vybrat ty, pro které budou naše dovednosti nejužitečnější a nejvíce žádané. Během výběru dobrovolníků se snažíme vybrat také ty, kteří jsou otevřeni další spolupráci a mohou tak být zmobilizováni v případě potřeby při nějaké přírodní katastrofě apod.
Na domluvenou schůzku jsme však přišli jen my sami. Někteří partneři dorazili asi s dvouhodinovým zpožděním (což je v Keni poměrně běžná praxe) a bez dobrovolníků. Muž, se kterým jsme meeting organizovali, pro změnu nepřišel vůbec. Opět tedy další mrhání časem a přesouvání schůzek na později.
Na následující setkání, jehož účelem byl výběr dobrovolníků číslo 2, přišlo pro změnu zase tolik lidí, že jsme se pomalu nevešli ani do místnosti.
Po nekonečných prezentacích projektu, plánování schůzek, organizování školení a výběru dobrovolníků, bylo konečně vše hotovo. Měli jsme nachystané základní mapy pro práci v terénu, dobrovolníci byli vybráni a všechno bylo připravené k tomu, aby naše, v pořadí již druhé školení, mohlo začít.
Náš řidič nás rozvozil po různých částech našeho zájmového území a my jsme konečně stanuli v terénu s připravenými dotazníky, mapami a GPSkami v rukou. Konečně jsme se tedy dočkali a před námi byly dva dny intenzivní práce v terénu a dále editace v nám poskytnuté místnosti.
Radost, kterou jsme měli při vkročení do terénu, však skončila dříve, než jsme vůbec stihli něco zmapovat. Zaznamenali jsme asi tři budovy a jednu cestu, když na nás z hůry začalo kapat. Nic jsme ale nedbali a pokračovali dál. Během několika minut se však rozpršelo tak hustě, že naše papírové dotazníky a mapy se rozmočily natolik, že se inkoust slil v jednu šedou skvrnu, a my jsme byli mokří od hlavy až k patě. Chvíli jsme ještě doufali, že se počasí po tak namáhavé organizaci celé akce umoudří, sluníčko však nebylo na pořadu dne. Museli jsme se tedy spakovat a trénink (se slzami v očích) ukončit.
Jak je vidět, tak někdy ani veškerá snaha a energie, do práce vložená, nepomůže. Někdy je prostě i sebelepší organizace všech plánů zmařena zásahem vyšší moci. Na začátku ledna ale dostaneme další šanci. Doufejme tedy, že se už všechno zadaří, školení bude uskutečněno a Njoro zmapováno. Tak držte pěsti!!