23. 10. 2012
Než jsem se stihla podělit o svůj první zážitek s prvním keňským black outem, následoval druhý, třetí, další a další. ,,Tak a co teď? Světla nesvítí, voda neteče, zima jak kdekoli jinde jen ne v Africe a spojení se zbytkem světa pomocí internetu žádné. Nezbývá, než jít spát.“ Zatím jsme jiné řešení pro tuto situaci nenašli. Pokud už světla svítí, tak pořád ne všude. A nikomu se po tmě ve studené vodě opravdu koupat nechce. Stále se snažíme přemluvit vodovodní kohoutky, jestli z nich nechce začít téci voda, ale zatím se nám to nedaří. Edita z naší hostující organizace nám ale sdělila, že během jejího čtyřletého působení tady v Molu se jí podařilo se asi třikrát osprchovat teplou vodou. To je tak, když se spojí elektřina s tekoucí vodou. Takže máme naději!! J. Dnes jsme ale nedostali vodu do kanistrů ani z veřejného vodovodu, tak doufejme, že se vodní krize ještě neprohloubí. No a internet, to je kapitola sama pro sebe. Náplní naší práce je také mimo jiné zaznamenávat data do Open Street Map, což se tak nějak bez připojení k internetu neobejde. Takže boj je neustálý. Pokud se ale náhodou zadaří a připojení se dostaví, zavládne neuvěřitelná euforie. Ta ale většinou po několika minutách společně s internetovým připojením opadne. Jelikož náš byt není stále ještě dostatečně vybaven, chod domácnosti probíhá v bojových podmínkách. Protože nemůžeme nic nikam odložit, vaříme na zemi, děláme si kafe na zemi a místo sprchy používáme vlhčené ubrousky. Až dojdou, tak nevím. Že tu bude ale taková zima, to jsme nečekali. Spíme ve svetrech, teplých ponožkách, spacácích a dekách. Pro velký úspěch nám dnes byly pořízeny ještě další přikrývky. Jelikož je ještě období dešťů a prší každý den, je tu k té zimě ještě parádní vlhko. Když se ale přes den vyčasí, dá se vydržet i v tričku. No snad se brzy mezi sebou nepokoušeme…