Po intenzivních přípravách nastal konečně den D. 12. 10. 2012 jsme přistáli na letišti Jomo Kenyatta v Nairobi. Nečekal nás ani tak teplotní šok, protože podnebí připomíná spíše evropské léto, ale šok kulturní. Ačkoli jsme všichni absolvovali třítýdenní průpravu a byli jsme víceméně připraveni na všechno, stejně jsem si připadala jako na jiné planetě. Na místo chodníků a cest pouhá ušlapaná hlína s mnoha nemalými hrboly, lidé posedávající u svých ,,obchůdků“, pobíhající děti a k tomu všemu neskutečný zápach z výfuků aut. ,,Wow, tak jsem tady, a co teď?“ První setkání s ,,živou“ Afrikou není lehké, ale postupně si člověk začne zvykat…Podél silnic jsou posety malinké obchůdky stlučené z klacků, v lepším případě z prken nebo plechu. Velká většina lidí se živí tím, že prodávají nějaké zboží. Může to být ovoce, zelenina, ale i boty, oblečení, cokoli, co hrdlo ráčí. Není ale žádnou výjimkou, že se lidé jen tak natáhnou na trávě nebo klidně na hliněném plácku podél silnice a odpočívají. Veškerý život se tedy odehrává venku. Pokud se podíváme na přírodní scenérii, překvapivě zde nalezneme i docela dost zeleně. Nejsou tu však lesy, jak je známe u nás v Evropě, porost tvoří převážně různé traviny a místy listnaté stromy. Když jsme hned první den přejížděli z Nairobi do Nakuru, potkali jsme podél silnice páreček zeber a velké stádo gazel. První světlý okamžik. Co víc si může člověk přát, hned první den? Však ono to nějak půjde. Začátek je vždycky nejtěžší. 
Blog | Lenka Kohlová