Reklama
 
Blog | Lenka Kohlová

Když se nemožné stane možným aneb 5 smyslů v pralese

 

29. 11. 2012

Jak zapojit všech pět smyslů najednou? Jak prolézt i tou nejmenší skulinkou mezi větvemi? Jak se neztratit v pralese? A jak neztratit vůli a odvahu pokračovat dál? To jsou jen některé z otázek, které nás provázely během našeho putování pralesem.

Reklama

Ale začněme od začátku. Jeden z posledních listopadových dnů (já vím, že už je prosinec, ale nestíhám ten čas nějak dohánět) jsme byli pozváni organizací NECOFA na monitoring pralesa Koibatek. Network for Ecofarming in Africa je organizace sídlící v Molu, kterou jsem již představila v mých předešlých příspěvcích. Připomenu jenom, že se zaměřuje především na projekty spojené s environmentální výchovou, ekozemědělstvím a vzděláváním a pro náš projekt zajišťuje mimo jiné logistickou podporu.

Tentokrát nám bylo nabídnuto účastnit se akce, jejímž hlavním předmětem zájmu byl průzkum pralesa za účelem jeho záchrany a pomoci. Většina lidí, která se monitoringu účastnila, byli lidé z řad místních starousedlíků, kteří žijí v těsné blízkosti pralesa Koibatek. Ačkoli se prales nachází takřka za jejich domovními dveřmi, nikdy však tito lidé nepronikli do hloubi tohoto pralesa a neodtajnili tak, co se vlastně skrývá uvnitř. Nikdo tedy nedokázal říci, jakým hrozbám může prales čelit anebo naopak, jaké kvality nabízí. Proto se tedy NECOFA společně se správci pralesa a místními dobrovolníky rozhodla, že uskuteční průzkum této oblasti, aby se tak bylo zjištěno, jaké možnosti prales nabízí, a zároveň mohla být zajištěna jeho záchrana a udržitelnost.

Ačkoli naše účast na této akci nebyla s ohledem na náš projekt přímo žádaná, lačnost po prozkoumávání nových míst a poznávání nových lidí nás ale přemohla. Aby naše působnost na monitoringu pralesa nebyla jen tak vniveč, spojili jsme příjemné s užitečným a uskutečnili v pralese zároveň nějaké mapovací aktivity za pomoci našich GPS.

Když jsme ráno dorazili na smluvené místo, zůstali jsme stát s otevřenou pusou. Na okraji lesa již čekalo přibližně 70 lidí připravených k průzkumu pralesa. Trochu nás tedy množství dobrovolníků uvedlo do rozpaků, záhy jsme ale zjistili, že těchto několik desítek dobrodruhů se v pralese ztratí jako kapka v moři.

Nejprve jsme se tedy rozdělili do šesti skupinek a vyslechli proslov ředitele NECOFY a správce pralesa. Mimochodem Keňané si, alespoň podle mých zkušeností, velmi potrpí na proslovy a promlouvání k davu, takže často se stává, že řečí je víc než činů. V tomto případě tomu ale tak nebylo. Během hodiny nám bylo sděleno, že naším cílem není pralesem jen tak projít. Abychom Koibatek poznali dokonale, je zapotřebí zapojit všechny naše smysly. Máme tedy vnímat vůně, zvuky, ochutnávat plody lesa, prohlížet si a dotýkat se vegetace a sledovat zvířata. Tehdy nám začalo být jasné, že to nebude jen tak obyčejná procházka pralesem. Kdesi v hloubi jsem tušila, že toto putování pro mne bude nezapomenutelným zážitkem. A taky že bylo.

Každá skupinka vyrazila jiným směrem, přičemž v plánu bylo sejít se na druhé straně pralesa a při společném obědě na mýtině si vzájemně sdělit své dojmy a doporučení k zachování tohoto jedinečného ekosystému. Společně asi s deseti lidmi jsem tedy vyrazila vstříc novým zážitkům. Od samého začátku vzal tým svoji práci naprosto vážně a odpovědně. Účastníci monitoringu začali prozkoumávat, jaké stromy se v lese nacházejí a jaké další rostliny je zde možné vidět. Mnohé z žen mi začaly ukazovat, jaké plody jsou chutné k jídlu a jaké rostliny mají léčebné účinky na nejrůznější druhy nemocí či zranění. Přičichávali jsme tedy k rostlinám, pozorovaly okolní krajinu a vnímaly vše, co v sobě prales skýtal. Místní lidé mi ukazovali, jaká půda je úrodná a jaké plody má který strom. Občas jsme se zastavili, a jen tak se zaposlouchali do zvuků lesa. Myslím, že ještě nikdy jsem se nesoustředila tolik na to, co se nachází kolem mě. Bylo těžké vnímat les všemi smysly. Občas jsem si připadala trochu směšně, protože jsem si připadala jako nějaká babka bylinkářka. Na druhou stranu jsem ale byla vděčná za to, že jsem mohla být s tak příjemnými lidmi, kteří mě vzali mezi sebe a sdíleli se mnou vše, co o lese věděli. Byly to opravdu jedinečné okamžiky, kdy jsem měla příležitost proniknout do úplně jiného světa. Do světa, který je spojen pouze a jenom se zákony přírody, s nimiž tito lidé žijí v naprostém souladu.

Jak jsme ale záhy poznali, ne všichni lidé dokážou žít s lesem vzájemné symbiose. Někteří jej vidí pouze jako továrnu na dřevo a chtějí z něj tedy co nejvíce vytěžit, aniž by myslely i na budoucí generace. Pro některé byl prales očividně místem, kde si mohou jen tak vybít své emoce. Setkávali jsme se s lesem v různém stádiu degradace a deforestrace. Viděli jsme velké části lesa, kde stromy byly skáceny nebo porušeny vandaly. Byli jsme dokonce i svědky otevřeného ohně uprostřed lesa, jehož původcem byli lidé, kteří takto v lese produkují dřevěné brikety, které později prodávají na trhu. Nemohli jsme uvěřit, jak někdo vůbec může opustit otevřený oheň v tak jedinečném pralese!!

Jak jsme postupovali lesem dál, vegetace postupně houstla a houstla. Zanedlouho jsme dosáhli místa, kde začínal ten skutečný prapůvodní les, který byl v naprosto surové podobě bez jakýchkoli známek lidské činnosti. Brzy jsem si uvědomila, že do této chvíle to byla poměrně poklidná a svým způsobem nudná procházka lesem. Nyní se vegetace vinula všemi směry a obloha se před námi postupně zavírala. Naše vnímání vůní, zvuků, chutí a tvarů šlo od této chvíle stranou. Naším jediným zájmem se stala cesta samotná. Utvořili jsme z naší skupinky hada, který se začal proplétat bujnou květenou, jejíž cestičku prosekávali muži v popředí svými mačetami.

Každým krokem vegetace houstla, a každým krokem jsem měla pocit, že dál už snad ani nelze pokračovat. Ostatní ale neztráceli kuráž a nadšení. Když jsme se ale začali proplétat mezi větvemi po všech čtyřech, můj batoh se zasekával o větve a moje vlasy byly zamotané do prapodivných kytek, pomalu mě dobrá nálada opouštěla. Začínala jsem být, abych tak řekla, namydlená a ptala jsem se sama sebe, co tady vlastně dělám! Byli jsme uprostřed naprosté džungle a já jsem začala pochybovat, zda vůbec nalezneme někdy cestu ven. Upřímně řečeno, sama bych se na tom místě ztratila v každém případě. I s tou mojí slavnou GPS. Zdálo se ale, že ani místní lidé nevěděli, jak najít cestu ven.

Když už jsem opravdu přestávala doufat ve šťastný návrat a zlostí jsem rudla, vegetace se začala rozestupovat a já jsem se konečně mohla postavit. To bylo první znamení, že se nám snad podaří najít cestu ven. Jako když dostanete plovací kruh, když se topíte, náhle se před námi rozevřela uzounká cestička, která nás postupně dovedla až na smluvené místo na kraji lesa. Bylo to jako vysvobození. Cítila jsem opravdovou radost a štěstí, že jsme byli z té šílené džungle venku.  

Konečně jsme si dopřáli vytoužený oběd, přičemž ostatní skupinky si jej užívali už asi dvě hodiny před námi. Nikdo ale nepřiznal, že jsme se ztratili. Všichni byli v dobré náladě a já konečně také. Po obědě následovala společná evaluace našeho monitoringu, kdy jednotlivé skupinky zhodnotili výsledky svého průzkumu a nastínili návrhy a doporučení, které by mohly vést k záchraně pralesa Koibatek. Nechyběla také ostatními očekávaná řeč nás ,,bílých“, kdy jsme s ostatními sdíleli naše pocity a poznatky.

Z poměrně nenápadné procházky lesem se tak nakonec vyklubalo vzrušující putování pralesem za využití všech našich smyslů. Když jsem se tedy celá umordovaná vrátila večer do našeho bytu, zalehla jsem do postele a ponořila se do snů o zemi medem a mlékem oplývající, jejíž šumící bory jsou stejně ze všech nejkrásnější.