5. 2. 2013
Národní park Hell´s Gate, neboli Pekelná brána. Anebo spíše Brána do pekel? Každopádně mi toto místo utkví v paměti už navždy. Jako jedno z míst, kde si člověk může zkusit své síly a odvahu na vlastní kůži. Jako místo, kde si člověk sáhne až na dno. A to doslova. Zkouška toho, co ještě vydržíme a co už je příliš. Ale kde je vlastně ta hranice? Jak překonat sama sebe a pokračovat dál? Věřte, že člověk nikdy neví, kdy se mu jaké lekce z dětství budou hodit. Tentokrát jsem ocenila své základy horolezectví a moji dávnou vášeň pro lezení po stromech.
Národní park Hell´s Gate se skládá ze dvou částí. Vnější část tvoří travinatá planina se skalnatými útesy a rozmanitou zvěřenou. Ta druhá, centrální část, je skalnatá rokle, která byla vytvořena tekoucí vodou. Většinu roku je vnitřní skalnaté město suché. Při prudkém dešti se ale vybroušené skalní kanály zaplní vodou a během několika hodin je celé území pod vodou.
Na první pohled ale Hell´s Gate působí vcelku mírumilovným a poklidným dojmem. Podél cesty lze mezi masivními rudými skalami zahlédnout žirafy, buvoly, zebry nebo třeba opice. Po tomto národním parku, jako jednom z mála, je možné se pohybovat na kole i pěšky. My jsme si ale řekli, že procházky mezi žirafami nejsou nic pro nás a že my chceme vidět víc. Vydali jsme se tedy do samotného nitra rokle Hell´s Gate!
Při vstupu do ústřední části národního parku nám bylo řečeno, že musíme mít průvodce. ,,Průvodce? Už zase? Je to nutné?“ ,,Určitě je to zase kvůli tomu, aby z nás, bílých, vymámili další peníze,“ mysleli jsme si. Jak jsme se ale mýlili…Brzo jsme pochopili, že bez průvodce bychom se v Pekelné bráně ztratili dřív, než bychom stihli něco vidět. Služby průvodce byly tentokrát k nezaplacení.
Hlavní skalnatá rokle je místem, kde voda vyhloubila svoje koridory a cesty v několika úrovních. Tak vznikl spletitý systém podivných zákoutí a uliček. Slézali jsme tedy k samému dnu, klouzali se, slaňovali a při tom všem obdivovali podmanivé tvary skal, vybroušené a vyhlazené vodou. Na některých místech se z čista jasna vynořily malé vodopády či stékající horká voda. Výjimkou nebyly ani výpary plynů ze skalnatých otvorů. Pravá pekelná kuchyně. Procházeli jsme skalnatou roklí a obdivovali hry slunečního svitu a stínu. Lze jen těžko popsat atmosféru tohoto místa. Tato scenérie bílých, oranžových, rudých až hnědých tónů barev skal mě naprosto pohltila. Šplhali jsme nahoru a pak zase slézali dolů. Posilovali jsme svoje svaly a doufali, že to povadlé lano, kterého se držíme, se nepřetrhne a my se nezřítíme do útrob Hell´s Gate. Tentokrát by to totiž znamenalo skončit přímo v pekle…
Jedno místo nás ale uvedlo více než do rozpaků. Abychom mohli pokračovat dál, museli jsme slézt dolů asi pět metrů vysokou hladkou skálu. Jak to ale provést? Tentokrát jsme měli štěstí. Na tomto místě se střetly zrovna dvě skupinky s průvodci, kteří nám ochotně pomohli tuto překážku zdolat. Průvodci, předvádějící skvělou akrobacii na obroušených kamenech a my, vystrašení běloši, kteří takovýhle tělocvik prováděli naposledy na základní škole, a to ještě kdo ví jestli. Musela to být vskutku náramná podívaná. Pravdou je, že se kolem naší skupinky vytvořil hlouček zvědavců, kteří nenasytně hleděli, jak se zvládneme přemístit na úpatí skalnatého masivu. Snažili jsme se následovat instrukce a rady našich průvodců, naše ohebnost a flexibilita však nebyla taková, jak bychom si přáli. A naše vytřeštěné výrazy zřejmě hovořily za vše. Nebudeme si tedy nic namlouvat. Svalnatí průvodci nám nakonec vytvořili jakýsi lidský výtah a přemístili naše nebohá těla tam, kam jsme potřebovali. I tak to ale byla fuška.
Zbytek cesty jsme už jenom doufali, že nás nepotká další podobná překážka a že celý tento výlet přežijeme ve zdraví. Odrbaní, oškubaní, špinaví a odření jsme ale všechny nástrahy a pasti Hell´s Gate překonali. Občas totiž není nejdůležitější dojít samotného cíle. Cílem se stává samotná cesta. A ta byla v našem případě opravdu vzrušující!