26. 1. 2013
Mám za sebou jeden z nejzajímavějších týdnů mého pobytu v Keni, a marně přemýšlím, zda jsem někdy v životě prožila zajímavější. Tentokrát bylo náplní naší práce mapování projektů naší hostující organizace Network for Ecofarming in Africa (zkráceně NECOFA).
Jak už jsem zmínila v mých předešlých příspěvcích, tato, milými lidmi překypující, organizace, se věnuje projektům, zaměřeným na environmentální výchovu, podporuje skupiny farmářů nebo pomáhá zranitelným komunitám. Úctyhodné ovšem je, že každý projekt NECOFY je koncipován tak, že organizace samotná pomůže s nezbytnou investicí pro začátek a poté se snaží docílit toho, aby lidé dokázali ve své práci pokračovat i bez jejich pomoci. Takže například koupí farmářům domácí zvířata, která pak těmto lidem zajistí obživu. Dále se NECOFA věnuje také školením učitelů, kteří vedou na školách environmentální výchovu pro děti, a mnoha dalším projektům. Já se pokusím zachytit pouze několik málo postřehů, které jsem si odnesla z našeho mapování těchto míst.
Naším průvodcem byla tentokrát Jane, životní energií čišící členka NECOFY, a zkrátka moc fajn ženská. Celý týden byl tedy ve znamení cestování po okolí Mola a navštěvování často velmi odlehlých míst, kde se projekty, které spravuje NECOFA, nacházely. Naším úkolem tedy bylo zaznamenat všechna zájmová místa pomocí GPS a posléze je zaznačit do OpenStreetMap. V terénu jsme dále ještě získávali informace například o počtu studentů ve školách, o stavu cest, o materiálu budov nebo adresách těchto míst. Získaná data napomohou k lepšímu sdílení informací pro humanitární organizace i pro lepší přehlednost pro místní obyvatele. Vzniklé mapy přispějí také k lepší koordinaci pomoci v případě jakékoli přírodní katastrofy či občanských nepokojů. Taková je, alespoň ve zkratce, myšlenka projektu EUROSHA, na kterém již čtvrtý měsíc pracuji.
Jelikož se velká většina zájmových míst nacházela v odlehlých oblastech, měli jsme možnost poznat venkov Keni. Protože nás také Jane pokaždé velmi pěkně představila, byli jsme vždy vřele přijati mezi místní, kde jsme tak měli možnost nahlédnout do jejich každodenního života. Podívali jsme se tak do nejodlehlejších vesniček v horách, do škol, mezi farmáře, do domorodých příbytků a skoro až do včelího úlu. Zdálo se, jako bychom na některých místech byli prvními bělochy, kteří vkročili na tuto půdu. Žasla jsem nad přírodními scenériemi, které místy připomínaly ničím nedotknutelnou krajinu. Obdivovala jsem kávovníkové plantáže, které se vinuly po kopcích, jako u nás vinice.
Byla jsem pozvána do lidských stavení, kde jsem se snažila porozumět kultuře a stylu života místních lidí, který se snad vůbec v ničem nepodobá životu mému v Evropě. Život bez elektřiny, vody, světla a bez jakékoli infrastruktury si asi málokdo z nás dovede představit. I tak ale na mě lidé působili neuvěřitelně šťastně a spokojeně. Do obchodu nemusejí, protože si všechno vyprodukují doma. Mají zahradu se zeleninou a ovocem a domácí zvířata, která jim poskytnou potřebné maso a mléko. Včely zajistí med, který se nezkazí ani v teple. A když jsou nemocní? Zajdou do lesa pro bylinky a léčivé rostliny. Celá rodina žije pohromadě a sousedé si navzájem vypomáhají. Takový život zní skoro až idealisticky.
Nemusela jsem ale v těchto místech zůstat dlouho, abych pochopila, že život v těchto odlehlých farmářských usedlostech je neuvěřitelná dřina. Práce na zahradě, starání se o domácí zvířata, nošení vody z dalekého zdroje a neustálé připravování dřeva na každodenní vaření a topení. A večerní program? Jde se spát se západem slunce, aby se mohlo zase s východem vstát. Tady lidé moc dobře vědí, že bez práce nejsou koláče. Možná by kdekdo z nás takovouto duševní očistu na chvíli potřeboval. Odebrat se na mírumilovné místo kdesi v horách, kde neexistuje stres, a člověk žije pouze v úzkém spojení s přírodou. Troufám si ale hádat, že po několika dnech by se nám zastesklo po teplé sprše a internetovému připojení.
Protože místní jsou k hostům neuvěřitelně vlídní a pohostinní, bylo nám nabídnuto domácí čerstvé mléko a nápoj zvaný ,,mursik“. ,,Mursik“ je nápoj, skládající se z mléka, které je smíchané s popelem z jednoho druhu stromu. Můžeme říci, že se jeho konzistence vzdáleně podobá řídkému jogurtu. Nutno dodat, že se tento nápoj pije z tzv. ,,kalabáše“, což je vydlabaný plod, připomínající malou dýni. Upřímně řečeno, měla jsem zpočátku jisté obavy, jak na tento ,,zdraví prospěšný“ nápoj zareaguje můj žaludek. Avšak po několika dalších návštěvách, kde nám byl nabídnut stejný ,,lektvar“ v různých variantách a domácích úpravách, jsem na tuto myšlenku zcela rezignovala. A kupodivu, můj bělošský žaludek zvládl vše se ctí.
Nejvřelejší přijetí jsme sklidili samozřejmě ve školách. Jakmile jsme se ocitli u školní brány, první děti, které nás zahlédly, se k nám rozeběhly, a za chvíli před námi stálo osazenstvo celé školy. Bylo až neuvěřitelné, jak JINÍ jsme pro děti byli. Následovaly nás na každém kroku a zvědavě pozorovaly, co děláme s těmi zvláštními přístroji. Jakmile zjistili, že máme u sebe také fotoaparáty, okamžitě se začaly předhánět, kdo se nechá vyfotografovat dřív. Nakonec jsem si připadala jako pan fotograf, který přišel vyfotit celou třídu či školu. Byli jsme zkrátka atrakce měsíce, ne-li roku.
Podívali jsme se také do domácností, kde NECOFA poskytla několika rodinám tzv. ,,jika“. Jedná se v podstatě o jakési ocelové plotýnky, které jsou základem pro vystavění hliněných kamen. Tato zařízení jsou pak nepostradatelným příslušenstvím, které zajistí rodinám teplý oběd a zahřátí v chladných večerech.
Nešlo si nevšimnout, že na zahradách velké většiny domů, se sušila zrnka kukuřice. Je tomu tak proto, jak jsme se posléze dozvěděli, že usušená zrnka kukuřice se využívají k přípravě mouky, která je základní surovinou při vaření. Z kukuřičné moučky se tak vyrábí také jedno z nejoblíbenějších jídel, tzv. ,,ugali“. ,,Ugali“ je jakási ztuhlá bílá kaše, připomínající tak trochu slepenou rýži bez chuti a zápachu. Ačkoli chuť je, lépe řečeno, nijaká, stačí sníst pouze půl kostky tohoto zázračného pokrmu a budete naprosto plní celý den. Taková je keňská kuchyně. Nezáleží až tolik na chuti, důležité je, aby jídlo zasytilo co nejvíce lidí na co nejdelší dobu. A to ,,ugali“ plní dokonale.
Možná nám to přijde nepředstavitelné, ale v mnohých odlehlých oblastech starousedlíci ani nevěděli svůj věk. Nikdo z místních zkrátka neměl tušení, v jakém roce a už vůbec ne v jakém měsíci, se narodil. Z toho také vyplývá, že narozeniny jsou zde velkou neznámou. Tak řekněme, je mi plus mínus dvacet?
Zeptali jsme se také, jak to chodí s výběrem nevěsty pro mladé muže. Mohou si mladí lidé vybírat svoji spřízněnou duši podle svého gusta, nebo je to pouze v moci rodičů? Bylo nám vysvětleno, že si mladí lidé vybírají své nastávající sami, rodina ženicha však musí nevěstu vyplatit. Už si nepamatuji přesná čísla, ale rodina nevěsty musí dostat od rodiny ženicha několik krav, ovcí a také látek. Teprve potom se může nevěsta nastěhovat ke svému muži. Když žena porodí muži dítě, manžel musí opět věnovat manželčině rodině několika krav a podobně. Děti se tu starají o své rodiče ve stáří a starší děti se starají o ty mladší. Bylo neuvěřitelně zajímavé poslouchat tato dech beroucí vyprávění o běžném životě, kde tradice jsou stále živé.
Na závěr našeho mapování jsem dostala odvahu vyzkoušet jedno z tradičních jídel Keni. Jedná se o masovou pochoutku s již zmíněným ,,ugali“. Občas si říkám, jestli bych to s tou svou zvědavostí neměla tolik přehánět. Půl krávy nebo ovce, visící za výlohou, na mě rozhodně dojem neudělaly. A pokud ano, spíše mě tato ,,lákadla“ odrazovala jakýkoli pokrm v tomto zařízení vyzkoušet. Ačkoli si místní na jídle očividně pochutnávali, já jsem sotva pozřela několik žvýkačce podobných kousků masa s ještě méně chutným ,,ugali“. Toto jídlo se zřejmě nestane jedním z mých oblíbených. Ale můžu si aspoň říct, že jsem nyama choma vyzkoušela!!