17. 11.2012
Máme za sebou první týden, který jsme strávili mapováním v terénu. Konečně máme pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce a příjemně stráveného času. Přípravy byly tedy poněkud zdlouhavé, práce neměla konce ani o víkendech. Nakonec jsme ale přece jenom stihli připravit mapy, prezentace a všechno potřebné do terénu a v pondělí za rozbřesku jsme vyrazili na cestu do Marigatu.
Cesta trvala dvě hodiny, ale během této krátké doby se stihla krajina změnit k nepoznání. Zeleň se proměnila v červenou půdu, která byla doplňována kaktusy a dalšími podobně ostnatými rostlinami. Vyráželi jsme v mikinách a bundách a po příjezdu jsme mohli obléknout kraťasy a tričko. Klima bylo příjemně teplé a suché, takže konečně nastala chvíle, kdy jsme mohli prohřát naše zmrzlá těla.
Ráno nás jako obvykle čekala prezentace projektu místním autoritám a představitelům oblasti. Projekt se setkal s nebývalým úspěchem a pochopením. Byli jsme mile překvapeni. Odpoledne bylo ve znamení výběru místních dobrovolníků, kteří budou s námi spolupracovat při mapování v terénu. Poprvé jsem tedy zaujala pozici toho, který vybírá, nikoli toho, který je vybírán. Jedním ze vstupních požadavků byla také základní znalost počítače, kterou měli dobrovolníci prokázat posláním emailu na naši adresu. Někdy trochu oříšek.
Nakonec se nám ale podařilo vybrat ty nejlepší a nejmotivovanější mladé lidi. Zprvu jsme s tréninkem dobrovolníků hned na našem prvním mapování moc nesouhlasili, později jsme ale byli mile překvapeni. Bez jejich pomoci by totiž mapování nebylo snad ani možné. My jsme měli dovednosti, jak používat GPS, mapy a dotazníky a oni měli znalosti o oblasti a lidech. Byli naším spojovníkem mezi místními lidmi a námi, což nám velmi pomohlo. My jsme je tedy učili, jak používat GPS a doplňující informační tabulky k mapám a oni byli našimi průvodci. Byla to moc příjemná spolupráce. Celá práce v terénu byla provázena skvělou africkou náladou, kterou v nás místní dobrovolníci probudili, a také africkým časem, což znamená: neustále přibližně tak 2 hodiny ve skluzu.
Byli jsme rozděleni do několika skupinek, přičemž každá se věnovala určité oblasti města. Když jsem procházela s Nelsonem, místním dobrovolníkem, obydlenou oblastí, poprvé jsem pocítila svoji ,,jinakost“ a jedinečnost na vlastní kůži. Jakmile jsme se na chvilku zastavili, abychom něco zakreslili do mapy, v okamžiku se seběhly všechny děti z okolí a překřikovali se mezi sebou: ,,How are you?? Give me some sweets!!“ Občas se tedy nedalo dělat nic jiného, než odpovědět: ,,Fine!“ a pokračovat v cestě. Na jednom místě jsme se také setkali s jedním domorodcem, který vzal do ruky nějaký prut a začal s ním švihat o zem a něco děsivého pokřikovat. Úplně jsem se zalekla, že je to na mě a že mě chce tento muž odehnat pryč. Díky Nelsonovi jsem ale pochopila, že muž chtěl jenom zahnat dav dětí, který mě obklopoval. Člověk ale nikdy neví, co čekat. Jednou je tady pro ně prostě ,,muzungu“ (člověk bílé barvy pleti) a jen tak se nezapře. Občas jsem se držela zpátky, ale díky Nelsonovi to bylo všechno bez problémů. Ono je přece jenom pro lidi přijatelnější, když před jejich vchodem stojí s GPS jejich člověk než nějaký běloch z Evropy.
Jedno odpoledne jsme se zaměřili na záplavové území řeky Molo. Náš řidič nám po cestě sdělil, že v této řece jsou také jen tak mimochodem krokodýli. ,,Haha, to jsou vtípky. Mají beztak jednoho krokodýla v celý řece, a tak se s ním musejí pochlubit“, říkala jsem si. Když jsme ale přejížděli most přes řeku, jeden nemalý kousek se na břehu řeky vyvaloval. To mi teda sklapla čelist.
Po chvíli jsme s naším matatu zastavili a rozešli se po skupinkách do terénu. S námi byl také Leonard. Místní dobrovolník žijící poblíž řeky Molo. Trochu mě uklidňoval fakt, že tu máme někoho, kdo toto území opravdu zná. Procházeli jsme po cestičce, která byla lemována zvláštními stromy s velmi tenkými a dlouhými větvemi. Koukala jsem nad hlavu, jestli na mě každou chvíli neskočí nějaká opice. Naštěstí ale nic. Po chvíli jsme stanuli na břehu řeky. ,,Ehm, ehm. Nejsem si úplně jistá, jestli tady chci být!!“ A samozřejmě. Jako naschvál byl u druhého břehu řeky krokodýl. Moje výstražné zařízení v mé hlavě se rozblikalo a já jsem se celá rozklepala. ,,Já tady prostě nebudu!!“, oznamovala jsem skupině. Všechny ale moje upřímná bojácnost rozesmála. Leonard, znající místní poměry a zdejší krajinu, začal dokonce jen tak pro zábavu házet po tom nenápadně odpočívajícím krokodýlovi kameny. Bála jsem se tolik, že jsem se skoro rozbrečela. To byl můj první těžký okamžik, kdy jsem chtěla utéct někam hodně daleko. Nejlépe do Evropy. Totiž když člověk vidí krokodýla za sklem v zoo, je to docela legrace. Tady mi to ale tak vtipné nepřišlo. Pro zbytek týmu jsem byla ale jenom ,,poseroutka“.
Odporoučeli jsme se tedy dál. Po chvíli jsme stanuli na vysokém útesu, na jehož úpatí jsme viděli hnědou proudící řeku. Tady už jsem se cítila lépe. Břeh řeky byl v dostatečné vzdálenosti pod námi. Procházeli jsme dále nedotčenou divočinou. Klidně bych se vsadila, že poslední běloši, kteří tímto územím procházeli, byli britští kolonialisté. Snažili jsme se pokračovat podél řeky na skalnatém útesu, některá místa byla však nepřístupná. Minuli jsme několik domků, jejichž hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, sláma nebo hlína. Tedy pravá nefalšovaná Afrika. Na jednom stromě jsme dokonce zahlédli skupinku opic. A hned pod tímto stromem prala nějaká žena prádlo v řece. V té samé řece, kde jsme před chvílí viděli krokodýly. Pro místní to ale zřejmě není nic omezujícího.
Protože pokračování v cestě dál podél řeky nebylo možné, museli jsme se kousek vrátit a pokračovat mezi poli. Jednou kukuřičné pole, melounové pole, dokonce i rýže. Pro místní domorodce, pracující na těchto polích, jsme podle jejich výrazů museli znamenat velmi ojedinělý zážitek. Dva běloši a tři Keňané poblíž jejich pole. Jedna žena začala dokonce naprosto jedinečným pískotem svolávat své sousedy, zřejmě aby se šli také podívat. Krajina byla poseta jedním polem vedle druhého, místy byly uprostřed těchto polí vysoké věže termitišť. V dáli jsme zahlédli pštrosy. Připadala jsem si, jako ve filmu Bohové musejí být šílení. Tohle byla skutečná Afrika.
Když jsme se vraceli a dostali se zpět na silnici, minuly jsme stádo krav, o které se staral malý hoch, hrající si s pneumatikou. Pak jsme se ještě zastavili na již zmíněném mostě, jestli náhodou neuvidíme dalšího krokodýla, ale viděli jsme jenom kupu dětiček, které se na nás přišli podívat. Když naše mapování kolem řeky Molo bylo u konce, otevřela se před námi nádherná podívaná západu slunce v pravé vyprahlé savaně. Afrika prostě skýtá nekonečné množství neopakovatelných okamžiků, které stojí zato zažít.
