26. 11. 2012
Po několikadenním plánování jsme jednoho slunného nedělního rána vyrazily navštívit jezera Baringo a Bogoria. Původně jsme měly v úmyslu uskutečnit dvoudenní výpravu s přespáním u některého z jezer, vysoké ceny ubytování a vstupů nás však přinutily omezit náš výlet pouze na jeden den.
V neděli ráno jsme tedy vyrazily s naším ,,dvorním“ řidičem do námi známého Marigatu, odkud jsme pokračovaly k jezeru Baringo. Protože jsme věděly, že během dvouhodinové cesty se krajina změní ve vyprahlou savanu, vybavily jsme se tentokrát letním oblečením.
Jelikož naše síť kontaktů a známostí se, za tu dobu, co jsme tady, poměrně rozšířila, podařilo se nám sehnat soukromou plavbu na jezeře Baringo za příznivou cenu. Jak jinak bychom taky měly objevovat toto překrásné jezero než z jeho vodní hladiny! Vyrazily jsme tedy na plavbu s průvodcem na malé dřevěné loďce. Já a moje dvě kolegyně a kamarádky, Janja a Barbara.
Hned na začátku plavby nás překvapila vysoká hladina nikde nekončícího jezera. Viděly jsme zatopené hotely i domy. Pluly jsme podél břehu, jehož okraj nebyl rozpoznatelný od začátku pevniny. Samá vegetace, stromy a traviny. Zabočily jsme do malého zálivku. ,,Kam nás to ten člověk veze?“ Ale on dobře věděl kam. Z vodní hladiny před námi totiž vykukovala zvědavá očka a uši poměrně velkého hrocha. Wow! Nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Na chvíli jsme tedy zastavily loď a vychutnávaly pohledy z očí do očí. Jenom my a hroch. Nezapomenutelný zážitek. I když se o těchto zvířatech říká, že dokážou být zlí, tento exemplář byl velmi klidný a naše přítomnost ho nijak nevzrušovala.
Popojely jsme dál.
Naše plavba pokračovala opět další prapodivnou zátočinou, jejíž vodní hladina byla poseta klestím a stromy. Po cestě jsme minuly několik překrásných opeřenců.Vjely jsme do vodního lesa. Nebyl to samozřejmě les v pravém slova smyslu, všude kolem nás byly ale zvláštní stromy bez jakéhokoli listí. Když jsme pohlédly do korun těchto stromů, seděly na nich stovky, možná i tisíce ptáků. Byla to úchvatná podívaná. Seděly jsme na loďce a nad námi v naprosté tichosti odpočívaly nejrůznější druhy opeřenců. Nebyli to však ptáci velikosti našich špačků, někteří z nich dosahovali velikosti našich čápů či volavek. Bylo to překrásné. Všude kolem naprosté ticho, jenom ten šepot křídel. Atmosféra tohoto místa se dá jen těžko popsat na papír.
Mírumilovnost tohoto místa a klid byl však záhy vystřídán přítomností krokodýla. Teda ne, že by krokodýl nebyl mírumilovný. Jeho obří plovoucí tělo vedle naší loďky mě však poněkud znepokojilo. Nikdy před tím, jsem nepřemýšlela nad tím, jestli mě krokodýli jako zvířata vadí, nebo ne. Tady jsem ale zjistila, že z nich mám přímo fobii. Zkuste si sedět na loďce uprostřed jezera, kde se vedle vás prohání dvoumetrový krokodýl. Ono vám rychle ztuhne úsměv na tváři. Nemůžete ani utíkat, ani křičet. Mojí jedinou obranou byla husí kůže na celém těle. Náš průvodce byl však s tímto tvorem starý známý, protože ho přilákal až na dosah ruky, kde si s ním ještě vesele pohrával. Místo, abych vzala do ruky svůj fotoaparát a pořídila tak neopakovatelné snímky, s hrůzou jsem si představovala, jak tento prastarý tvor přežvykuje moje končetiny ve své obří tlamě. I když nás náš průvodce ubezpečil, že tito krokodýli nemají nikdy hlad, protože je pro ně v jezeře dostatek potravy, uklidnilo mě až vycouvání naší loďky z tohoto místa.
Když jsem se konečně vzpamatovala ze setkání tváří tvář s krokodýlem, byly jsme už na cestě na jeden z ostrovů. Konkrétně na největší ostrov jezera, pojmenovaný Ol Kokwe Island. Po cestě se nám podařilo potkat dva rybáře, plovoucí na zajímavých miniaturních loďkách, vyrobených z podvodního dřeva zvaného basia.
Za chvíli jsme se ocitly na břehu ostrova Ol Kokwe Island. V okamžiku, kdy jsme kotvily naši loďku, ovanula nás vodní pára, stoupající z horkých vodních pramenů poblíž břehu ostrova. Vystoupily jsme tedy z naší loďky a vydaly se po stopách místního domorodého průvodce. Prohlédly jsme si zde horké gejzíry, tryskající z okraje vodní hladiny jezera, i bublající zátočinu, která byla zahalena v oparu vodní páry. Na závěr jsme si stouply do malého skalnatého zákoutí a oddávaly se přírodní sauně. Domorodý průvodce nás přesvědčil, že naše pleť bude po této po zkažených vajíčkách zapáchající páře zářit k nepoznání. Tak uvidíme, jestli mě po mém návratu ještě poznáte. Na konci naší prohlídky nám rodina tohoto domorodce nabídla několik naprosto unikátních řemeslných výrobků. Protože na celém ostrově nebyli žádní jiní návštěvníci, domorodci nám nic nevnucovali a ještě navíc jejich výrobky působily opravdu jedinečně, neodolaly jsme a zakoupily si několik drobností.
Pak už nás čekala cesta zpět ke břehu. Cestou jsme ještě měly možnost vidět orly bělohlavé (teda alespoň se domnívám), vrhající se po rybách, které jim náš průvodce vhodil na vodní hladinu.
Dále následovala už jen ničím nerušená plavba. Nepotkaly jsme jedinou loďku, žádné otravné turisty. Jezero bylo po celou dobu jenom naše.
Asi po třech hodinách na loďce plných překrásných zážitků jsme dorazily zpět do našeho přístaviště. Trochu jsme se posilnily v místní restauraci, nakoupily čerstvé ovoce v Marigatu, kde jsme již věděly o nejlepších místech díky našemu mapování. Pak nás čekala plánovaná zastávka u jezera Bogoria.
Nejprve jsme se trochu zdržely u hlavní brány, kde se nám snažili vysvětlit, že opravdu musíme platit tu nejvyšší cenu, jaká pro vstup do národní rezervace Lake Bogoria vůbec existuje. Snažily jsme se trochu smlouvat a přesvědčit správce (a přísedící ,,komisi“), že pro dobrovolníky, jako jsme my, tato cena opravdu není přiměřená. Nedali si ale říct. Když jsme ale opravdu daly najevo, že bychom návštěvu tohoto místa vzhledem k vysoké ceně možná i oželily, slitovali se nad námi a cenu pro vstup nám snížili.
Celé natěšené a šťastné jsme tedy vyjely vstříc jezeru a plameňákům, na které jsme se tolik těšily. A skutečně. Byli tam. Překrásní, jemně růžově zbarvení plameňáci. A nebylo jich jenom několik kousků, jak nás ostatní strašili. Byly jich stovky, tisíce, ne-li miliony. Když hejna plameňáků vzlétla, otevřela se před námi úchvatná scenerie hořícího nebe. Břehy podlouhlého jezera byly z jedné strany lemovány těmito růžově plápolajícími tvory a z druhé vyčnívaly masivní vrcholky hor. Podél cesty jsme potkávaly různé druhy gazel, které se schovávaly ve vegetaci. Musím říct, že mě pohledy do této krajiny skoro až dojímaly. Byla to příroda ve své čisté, ničím nenarušené podobě. Celou atmosféru tohoto místa umocňoval ještě fakt, že jsme krajinou projížděly téměř úplně samy.
Na závěr naší trasy na nás čekal přírodní úkaz v podobě horkých, lépe řečeno, přímo vroucích pramenů. Jako v ďáblově kuchyni se před námi rozprostíraly jezírka bublající vody, ze kterých stoupala pára, zapáchající sírou. Nelenily jsme tedy, a vložily do těchto přírodních kotlů naše vejce, která jsme ještě před vjezdem do samotné rezervace stihly zakoupit. Zatímco se naše večeře vařila, posadila jsem se na břeh jezera a jen tak se nechala unášet atmosférou tohoto úžasného místa. Jakoby si tady příroda přímo říkala o poklonu. Žasla jsem nad dokonalostí barev a tvarů, které tu příroda dokázala vykouzlit. Byla to opravdu nádhera. Zatajila jsem dech a pomyslně jsem smekla před matkou přírodou klobouk. Než jsem se vzpamatovala z mého snění, vajíčka byla připravena. Během deseti minut byla naše večeře hotova a poprvé jsme si tak mohly vychutnat vajíčka natvrdo, aniž bychom k jejich přípravě potřebovaly elektřinu, plyn či oheň.
Zdá se, že tato země nabízí možnost navštívit jedny z nejkrásnějších a nejneuvěřitelnějších míst, které jen příroda dokázala vytvořit. Doufejme tedy, že surovou a ničím neposkvrněnou podobu těchto míst budou moci obdivovat i budoucí generace, které budou zároveň s úctou opatrovat bohatství, která nám na této Zemi byla svěřena.